O smíření nejen v závěru života

O smíření nejen v závěru života
O otázce smíření a odpuštění nejen v závěru života, hovoříme s psychologem Jaroslavem Šturmou.

Pane doktore, ve svém poslání navazujete na dílo doktora Zdeňka Matějíčka, jako klinický a poradenský psycholog nahlížíte do řady rodinných a osobních příběhů a pomáháte je řešit. Řadu let působíte také jako ředitel DC Paprsek. Také Vaše setkání s pracovníky Hospice Anežky České není dnes zdaleka první. Jak vnímáte službu ošetřujícího personálu v hospici?

Po tři roky čas od času přijíždím do hospice, kde společně s ošetřujícím personálem vedeme supervizní rozhovory. Měly by sloužit k tomu, aby lidé, kteří jsou v první linii v péči o umírající, což je často fyzicky, ale také psychicky velmi náročné, měli možnost své zážitky nějak zpracovat, zamyslet se, jak na ně působí a co v nich vyvolávají. Měli by se zkusit podívat  na věc očima druhých, obohatit tím svůj pohled. Mohou si všimnout, že druhý vnímá stejnou situaci jinak, protože se dívá z jiného aspektu. Mohou vzájemně reflektovat – obohacovat svůj pohled svojí zkušeností a svojí osobností. Jedná se tedy o trénink s následnou analýzou, která pak pomáhá rozšiřovat repertoár nebo spektrum reagování a chování. Výstupem by měla být nová zkušenost, jiná nežli je ta jejich primární a přesto použitelná, i když se situace nikdy přesně neopakují, mají často něco společného.

 

Vaše návštěva se uskutečňuje při příležitosti Světového dne nemocných(11.února), kdy zvláště přemýšlíme, jak prohloubit naši službu, co pro nemocné můžeme více udělat, jak jim lépe porozumět. Co byste chtěl v tomto směru zdůraznit z Vašeho pohledu?

 

Často zapomínáme, že každý člověk má nejen potřeby fyzické, jako je strava, vzduch, tlumení fyzické bolesti, ale že jsou také potřeby sociální, psychické a spirituální povahy. Bez nich se nemůže člověk dobře narodit, žít a ani z tohoto světa odejít. Ty jsou všudypřítomné a týkají se každého člověka, dokonce i toho, o kterém bychom si mysleli, že tyto potřeby nevnímá. Na příklad člověk s mentálním postižením sice neví, co mu chybí a neumí to říci, ale i on má potřebu někam patřit, má potřebu lásky - aby ho měl někdo rád a to dokonce bezpodmínečně rád! Zkrátka aby byl něčí, aby si mohl vážit sám sebe, aby byl nějak užitečný, aby byla uspokojena jeho touha po uznání. Žízeň po lásce, uznání, po naději se vztahuje na každého a týká se také lidí v paliativní péči, kteří jsou např. v umělém spánku. Zjistilo se kupříkladu, že organismus takto nemocného reaguje různě na vnější podněty, jinak na cizí hlas a jinak na hlas důvěrně známý. Proto lékaři zvou k lůžku nemocných ty, kteří je mají rádi.

Říkáte, že potřeby trvají tak dlouho, dokud člověk žije, tedy od samého početí, narození, dospělost, stáří až po závěr života. Jak se projevují v jednotlivých etapách života?

·         Početí a prenatální život:

Tyto potřeby se objevují od chvíle početí, zkušenost zde prožitá může mít vliv na plný rozvoj dítěte a základní důvěru ve svět. Podle toho, co zakoušelo v matčině těle, skrze její postoje, písničky apod.

Narození zase klade velký důraz na to, aby dítě spočinulo v náručí matky - milující osoby a otce - svého člověka, kteří jsou zde pro něj, když má nepohodlí, má hlad přijde klíčová osoba jeho života. Dítě si pak vytváří představu o přívětivém světě. Děťátko se rodí jako nehotový člověk, i když je plně donošené, na rozdíl od některých zvířat, která jsou hned od počátku schopna samostatného života. Moderní psychoterapie nazývá takto fungující rodinu sociální dělohou (není to nic neznámého, v pojednání teologické sumě ve 3. díle Tomáš Akvinského ze 13. stol. se nazývá rodina sociální dělohou). Také u těžce nedonošeného dítěte se možnosti zotavování rozmnožují, když maminka může na děťátko mluvit, hladit ho nebo chovat, tím v něm probouzí životní sílu.

 

·        Během svého života se člověk na různých vztahových úrovních skrze dárce lásky, přijetí a dárce naděje, rozvíjí po celý život, zejména pak v náročných životních situacích – např. když je nemocný. Tam by člověk neměl být sám! Potřeba zprostředkování doprovodu je zde bytostná a hluboká. A to i tehdy, když tuto potřebu nemocný z nějakého důvodu vytlačil, znehodnotil, zdá se mu, že se ve svém životě nesetkal s nikým důvěryhodným! Může mít nějaké traumatické zkušenosti, byl zneužit, zanedbán apod. To ovšem neznamená, že tuto potřebu nemá. Tak jako člověk, který se dejme tomu přiotrávil jídlem, má i nadále potřebu jíst výživnou stravu.

Nejtěžší poruchou zasahující samu podstatu lidství (a není náhodou, že si ji právě v dnešní době více uvědomujeme), je autismus. Jedná se o stav, kdy se člověk na základě určité dispozice v mozku, ale i v součinnosti s okolím, uzavře sám v sobě, odmítá společenství, točí se v kruhu samoty, přestože společenství potřebuje. Tajemství nové a opravující terapie tkví v tomto případě v tom, nakolik se podaří přiblížit nemocnému, že člověk je dobrý.

Jdeme-li o úroveň výš, zjišťujeme, že už J. A. Komenský píše, že lidské myšlení a konání postupuje od kontrolního a hmatatelného k myšlenému a představovanému. Co nebylo nejprve ve smyslech, co jsme nevnímali, není v rozumu. Sycení dětské mysli konkrétní zkušeností, doteky, mazlením, nošením, používáním hraček, má vyšší smysl. Maria Montessori, všestranná italská pedagožka, filozofka a vědkyně, která je známa především svými novými pedagogickými metodami, řekla: Ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoje myšlení a řeči. Podobně tomu je i na cestě k poznání Boha. Lidskýma očima nemůžeme Boha spatřit, ale poznáváme ho skrze stvoření a klíčové osoby svého života.

 

·        I na cestu do konečné Boží náruče, kde se všichni sejdeme,jak říká básník J.V. Sládek „V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas“, je třeba, aby nás někdo předal. Tam, kde se dosud neuspokojené touhy naplní, uskuteční a uspokojí.

 

 Člověk, aby byl svobodný pro to, co přijde a pro lidi kolem sebe, by měl mít zkušenost na dosavadní cestě a tedy především v časném dětství. Měl by vědět, že průvodci jeho života jsou zdrojem důvěry. Někdy ovšem uvázne v nějaké nepodařené zkušenosti, trápí ho to, cítí potřebu se s tím vyrovnat, cítí zlost a chtěl by to odpustit. Odpuštění je zde jedinou cestou vedoucí k vytváření dalších vztahů v jednotlivých etapách života. Je také nezbytné pro svobodný odchod z tohoto světa. Jako jablíčko, které dozraje, se přirozeně uvolní - oddělí z mateřské větve, tak přirozeně je třeba přejít do dalšího období. Leckdy člověk není dost svobodný pro odchod ze života (a možná se ani netěší na setkání se svým rodiči), protože nemůže hledět dopředu. Je zahleděn, nějak ulpívá, je zachycen. Je to jako když procházíme nějakým trním, které nám zachytí oblečení. Uvolnění – osvobození, je často možné pouze za cenu vytržení kusu látky z oděvu. Proto je tak důležité, dokud žijeme a jsme při smyslech, abychom si dokázali tyto vztahy dát do pořádku.

Provedl jste nás nyní všemi obdobími od narození dítěte a uvedl jste, jak ovlivňují vztahy náš život, rozvoj dalších vztahů, ale také i svobodu v závěru života. Když se nyní vrátíme k otázce, jak prohloubit naši službu: Co pro těžce nemocného můžeme více udělat, jak mu můžeme lépe porozumět, jak mu konkrétně pomoci?  

Rozumět znamená pomáhat nebo porozumět, že člověk třeba nebyl milován a že oplácí zlé zlým, že se chová nepochopitelně a nerozumně.  Terapeut také ukáže, jak je možné se na věc dívat jinak. Poukáže na jinou lásku a vztah v jeho životě např. učitele. Jean Val Jean v románu Viktora Huga Bídníci, dal zažít jinou zkušenost, nežli je ta, která se dala očekávat – zabít svého protivníka, nakonec i jeho samého zachránila. O sv. Filipu se vypráví, že vybíral peníze pro sirotky. Jednou mu kdosi do klobouku místo peněz naplil. Sv. Filip se na něho podíval a řekl: „Tak, to bylo pro mne a nyní prosím něco pro ty siroty.“ – jiný pohled.

Na druhé straně se nelze do nekonečna vymlouvat, že jsem byl v inkubátoru nebo prožil jinou životní nepřízeň. Jednoho dne by měl člověk vzít svůj osud do své ruky. Lidé kolem by měli ukázat, že ne všichni uštědřují rány. Pomoc by měla směřovat pokud možno k fyzickému smíření, k otevření se tomu, že ti lidé jim možná nechtěli ubližovat schválně, že tak jednali v důsledku běžné lidské nedokonalosti, která zahrnuje i nás. To také pochopíme, když se podíváme do jejich minulosti. V neposlední řadě je třeba přijmout to, co se změnit nedá a to i přes přirozenou touhu po absolutních hodnotách. Jejich naplnění můžeme očekávat až u Pána Boha. V úloze doprovázení je tedy přivést k rozhodnutí „nechat tu roztrhanou kazajku v křoví“.

Člověk může zažít mnoho zraňujícího, zbavit se toho nemusí být vždy jednoduché? Reagují lidé tváří v tvář smrtelné posteli jinak?

Je třeba k tomu lidi vést. Každý by měl udělat bilanci toho, co jsem komu zůstal dlužen, co zůstalo neodpuštěno, co zůstalo nevysloveno! To by si měl uvědomit umírající a také je třeba k tomu vést i blízké. Aby touhu po odpuštění dali najevo a že také oni sami odpouštějí. Klíčovou roli zde může sehrát rodina, která by měla dát příležitost, aby se tyto věci vyslovily.

Nesmí nás ovšem zmalomyslnit někdy i záporná reakce. Většinou jak lidé žili v průběhu života, tak odchází, jedni vyrovnáni a ještě druhé potěšují, jiní i po terapii proklínají celý svět.

Dietrich Bonhoeffer, studentský farář, který byl 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg odsouzen k trestu smrti, působil duchovně i mezi spoluvězni, pro které sepsal velké množství písní a básní. V cele smrti napsal báseň „Obklopen dobrými silami“.

Zdeněk Matějíček, známý dětský pediatr, před svojí smrtí sepsal svoje smuteční oznámení, ve kterém citoval slova písně: „Někdo mne vede za ruku, když bojím se jít tmou, to je ten který o mně ví, který je na mě laskavý, který je nade mnou.“

 To jsou vrcholové okamžiky, kdy se může člověk smířit. Máte také nějaké doporučení pro každodenní život?

Smířit bychom se měli pokud možno okamžitě, měli bychom i nyní všeho nechat a jít se smířit. Jak je v Písmu psáno: „Má-li tvůj bratr něco proti tobě a ty jdeš do chrámu obětovat dar, nech ležet svůj dar a nejprve se jdi smířit se svým bratrem“. Pro komplikované situace máme konkrétní způsoby, jak se to má udělat, tzv. usmiřovací terapie (a to naživo nebo pod vizualizací – imaginací).

Co vlastně znamená smířit se? Zapomenout?

Odpuštění znamená přijetí toho druhého, přijetí toho, co se stalo, co může být i Božím řízením, abych se něčemu naučil. Nemohu zapomenout, že mi někdo přejel nohu. Nejde o to, abychom zapomněli, ale abychom změnili pohled na tu věc. Já tě beru i s tím, co jsi mi udělal. Milá maminko, dnes s odstupem času vidím, co jsi mi vše dala. Rozumím tomu dnes lépe, protože jsi mi vyprávěla, co jsi prožila, jaké jsi to měla těžké ve svém dětství. A dala si mi toho hodně, i kdybys mě bývala nechala v porodnici, přivedla si mě na svět a to je velký dar. Nic mi nejsi dlužná, balík toho, co se nepovedlo, to ti tady nechávám a dívej se na mě vlídně, požehnej mi… 

Děkuji, pane doktore za otevřený, pro mne obohacující rozhovor. Věřím, že pomůže i jiným lidem změnit pohled na sebe i na druhé. Nezbývá než si přát, aby co nejvíce „roztrhaných kazajek“ zůstalo v křoví.                       

                            Eva Wagenknechtová - interview s PhDr. Jaroslavem Šturmou                                                                                                                  

Virtuální prohlídka Hospice

   Velmi děkujeme všem, kteří přispěli darem do sbírky. Děkujeme též všem koledníkům za jejich službu! Výsledky naleznete zde

Prohlédněte si nový film o našem Mobilním hospici

Potřebuji Tvoji pomoc

Podpořte prosím Hospic dárcovskou DMS

 

Děkujeme našim dárcům!

Oblastní charita Červený Kostelec - netfirmy.czCharita, charitativní organizace - netfirmy.cz

Facebook

Kalendář

   
«  
  »
PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930 

Myslíte si, že v ČR potřebujeme hospice?

 
 
Spíše ano. (19%)
 
 
Spíše ne. (16%)
 
 
 
 
Počet hlasujících: 15 290